pondělí 18. března 2024

Vynášení Morany v Mělníku odstartovalo symbolicky příjemnější část roku. Fotogalerie a video.


Když jsem se na Vánoce 2014 dočetl v knize Na Mělníku, kterou pro nás stvořili autoři Miroslav Pásek a Vladimír Czumalo báji o tom, jak někdy k roku 757 objevil přívorský vladyka Beš v dáli zajímavý kopec, kde dal později se svoji družinou vzniknout základům našeho města, tak jsem sám ještě netušil, jakou velkou osobní tradici za pouhé tři měsíce založím.


Je to zajímavé, ale zatím se to převážně tak nějak seběhlo, že akci podniknu v den, kdy se u nás v neděli odpoledne v 15 hodin vynáší Morana a vždy se mi podaří ji aspoň část stihnout. Nejinak tomu bylo i letos, ale přesto, že jsem byl ve Všetatech již v 9.50 hodin, tak jsem se díky různým svým aktivitám na trase, která vedla tentokrát ze Záboří do obce Kly k řece Labi dostal k našemu veslařskému klubu až v 15.20 a řešil jsem otázku, zda stihnu akci na místě ( titulní obrázek), kde obvykle fotím porovnávací fotky Morany jednotlivých ročníků, kterých jsem se účastnil.



To se mi nakonec v opravdu krásném a slunném dni k mému uspokojení zdařilo a tentokrát jsem se chystal i na něco, co jsem tu ještě nezkoušel, a co mě vlastně v putování ze značné části tak zdrželo. Nějakou tu videosekvenci z Morany tu jistě někde již mám, ale tentokrát jsem se pokusil o takový sestřih, abych se dozvěděl něco, co si málokdo vůbec uvědomí.

I mně to přišlo tak, jako celkem nenáročná záležitost, ale kdyby tomu tak bylo, tak už tu bylo video v neděli večer. Jenže, když jsem si unavený po cestě včera večer začal jednotlivé díly přehrávat, tak jsem objevil hned tři takové skryté nepřátele. Tím prvním je vítr. Autoři ho někdy nahradí jakousi hudbou podkreslující video, ale to mi k Moraně zrovna moc nesedí. Vždyť tam se zpívá.


Tím druhým jsou další pochodující diváci i fotografové, kteří někdy mohou být jakýmsi dokumentem, že byl o věc zájem a jindy působí poněkud rušivě. Tady už je to na úvaze autora, co ještě nechat, a co již vystřihnout. Třetím případem jsou některé přihlížející děti, ale také i některé dítě v průvodu. Zatímco pobíhající děti v okolí průvodu jsou prostě jen hlasové spontánní projevy v podobě nějakého povyku a výskání, tak v průvodu se může najít i takový malý záškodník, který vás donutí nějaký zvuk z videa programem odstranit.

Pokud se na to video podíváte, tak záškodníka snadno poznáte, ale technika je mocnější, když víte, jak ji užít.


Musel jsem si prostě trošku odpočinout, s videem si nějakou dobu ještě pohrát a hlavně si počkat na volný čas, čímž chci jen zdůraznit, že pokračovat jsem mohl vlastně až o 24 hodin později.


Mohl jsem sem dát dnes prostě jenom fotografie z akce, jako někde na fb, ale osobně mi vždy přišla kombinace obrázků a  nějakých textů taková lepší a i více jsem si tuto zájmovou tvorbu užíval. Možná věc názoru, možná i trošku profesní deformace.

Co ještě poznamenat ? Předně nás čeká první jarní astronomický den, či rovnodennost. Pokud bychom bydleli v Českém středohoří, v Lužických horách, na Slánsku, Kladensku, v okrese Praha-západ atd.


..., tak bychom se možná někteří těšili na již asi 15. ročník Keltského telegrafu , který se koná v sobotu 23. března. A samozřejmě už mnozí hledáte články se zeleným pivem a těšíte se na čtyři volné dny v rámci Velikonoc.

Tak si dnes na závěr popřejeme, ať se svátků nějak v pohodě dočkáme.

















sobota 16. března 2024

Pokračování pěšího výletu ze Štětí do Mělníku. Malebné městečko Liběchov má jednu z nejfantastičtějších historií v našem okrese.

 


Víkend je v plném proudu, ale ono to někdy nejde tak, jak by si člověk přál. Předpověď počasí nám již snad od čtvrtka říkala, že bude dnešní den zatažený s občasnými přeháňkami, a tak i když mám rozhodně raději výlety v sobotu, než v neděli, tak jsem měl celkem jasno, že dnes dopoledne rozhodně nikam nevyjedu. Ostatně, někdy to mohou ovlivnit ještě i jiné plány. A tak je tu něco, co už jsem měl v záloze a zákonitě jde o pokračování skvělé procházky. Mohl jsem sice dnešek článkově vypustit, ale prostě se mi nechtělo a navíc se člověk snaží rozdělané věci dovést k nějakému cíli..

Posledně jsme seriál opustili kousek za obcí Želízy, když jsme se dívali  do stráně na již zarostlé Čertovy hlavy z míst, kde léta stojí zahradnické učiliště a dnešní díl je věnován Liběchovu, který je se svými cca 1 100 občany 38. nejmenším městem ČR. Statut města mu byl přiznán v roce 1935, ale po druhé světové válce byl zpochybňován. Až teprve nedávno v roce 2007 mu byl oficiálně opět přiznán.


Liběchov má úžasnou historii i řadu aktivit. Je několik odkazů, které sem prostě dát musím.








Přesto, že jde o tak malé městečko, tak významem je opravdu velké. Vždyť jsem tu nedávno například zmiňoval knížku věnovanou Václavu Levému ( 1820 - 1870), který má velkou zásluhu na tom, že se stal Liběchov zejména na konci 19. století turistickým místem, kam nejezdily jenom dostavníky a od roku 1874 také železnice, ale dokonce měl i svůj přístav pro výletní lodi.

Také jsem připomínal knížku našeho bývalého mělnického historika Dějiny Liběchova Jana Kiliána, která samozřejmě zahrnuje všechna časová období tohoto místa až po současnost.


Liběchov si je s Mělníkem v některých věcech i tak trošku podobný. Pokud budete stát u kaple sv. Ducha, tak tu máte také nádherné výhledy, také uvidíte Říp, a také můžete říci, že stojíte na pomezí dvou druhů krajin. Té rovinaté v Polabí i té kopcovité na severu.

Dnešní úvodní fotografie patří liběchovské  části Boží voda, kterou kdysi proslavily místní lázně. Dnes tu již mnoho let chovají ryby a podívejte se na tu obrovskou náhodu.


Koukám do odkazu a zjišťuji, že tu měli dnes rybářské závody :-). V každém případě jsou tato místa prostě romantická a může zato i neregulovaná říčka Liběchovka, bez které by to tu nebylo ono. Ty vodní prvky níže sem prostě patří stejně, jako ty ladovské vrby.


Myslíte, že tu místní mají zálibu stavět různé trpaslíky, jako je tomu leckde jinde ? Do jisté míry jistě ano, ale zrovna tyto postavičky zajíců mi tak trochu připomínají bajku vytesanou v nedaleké jeskyni Klácelka, která dnes bývá turistům přístupná již jen při různých příležitostech. Zapracoval zub času i snaha potírat vandalizmus. Následující snímky ponechám nějaký čas bez komentáře, protože ten krásný den mluví zkrátka za vše.









Tady nám skrze pokácené stromy prosvítá areál historického včelína v části zvané Rašínky, kde už jste při jednom DED se Soutokem také byly. Vlastní liběchovskou alej s autokempem i místním fotbalovým hřištěm jsem tentokrát vynechal, ale i tady mě zaskočily vzpomínky třeba až na 80. léta, kdy kousek za mlýnským náhonem, nebo z druhé strany za sokolovnou stávalo slavné letní kino.

Samozřejmě, že někdo přijel autem, nebo MHD, která sem jezdila a zpět byla cesta jedině autem, ale i tenkrát měla mládež ráda dobrodružství, které začínalo se slušným předstihem ještě před filmem návštěvou některých tamních hospůdek. Mobilní telefony pro nějaké volání taxislužby nebyly a touha dokoukat film byla větší, než stoupat 1.5 km dobrých 30 minut do kopce na vlak odjíždějící před půlnocí. Prostě se šlo domů asi dvě hodiny po prázdné silnici a kousek za milníkem se muselo chvíli do kopce :-). Nebyly jsme rozmazlení.



V krásném dni jsem si zašel pro foto osvíceného zámku a trošku si užil areál, kterým nás při jednom DED provázel s krásnou průvodcovskou službou pan Vítězslav Štajnochr. Byl to muž v letech, který nejen dokonale ovládal znalosti snad o každém živém i neživém prvku v místní rozlehlé zahradě, ale navíc fantastickým způsobem leckdy zapředl i do dějin samotného Liběchova a neskutečným způsobem tak snad doslova povýšil místní Dny evropského dědictví ( DED) na opravdu nezapomenutelný zážitek uprostřed velmi teplého zářiového slunného dne.







Nemohl jsem vynechat zastávku u mlýna, kde nás před rokem na konci dubna provázel majitel pan Dušan Turzo při slavnostním otevření turistické cesty podle řeky Labe ze štětí do Liběchova.






Pak už nemohla cesta vésti nikam jinam, než do kopce ke kostelíku, který je takovou dominantou městečka Liběchova. Původně vás značka vedla podle křížové cesty a asi 240 let starou alejí stromů, ale asi značkaři uznali, že kdo si to tu chce prohlédnout pořádně, tak si to tu celé obejde a kdo pádí k Mělníku, tak už chce být u kostelíku, odkud jej kromě krásných rozhledů již čeká jen jakési finále putování.




Ačkoliv je Říp téměř naproti, byť ne tak, jako u Štětí, tak nejvíce asi lákají otevřené pohledy k Mělníku a dále do Polabí. Pohledům do Českého středohoří tu poněkud brání stromy a severní výhled končí v nedalekých Želízích. Odměnou vám ovšem bude zatím ještě pohled na Čertovy hlavy, které nejlépe vyniknou při zoomu fotoaparátu, nebo případně v triedru. Patrný však je již vzestup vegetace v jejich okolí.




Pochopitelně, že jsem se nespokojil jen s nějakou krátkou zastávkou, ač jsem byl na cestě dobré čtyři hodiny a zašel si na kraj křížové cesty i vychutnat ty staré stromy. Vegetace tu ještě není, a tak bylo leckde vidět. Vlastně, jak je to dnes symbolické, když už za 14 dní máme Velikonoce.





Kostelík se opravuje, což je sympatické, ale je vždy tak trošku smutné, když původní majitelé nějakým způsobem selžou a veřejnost pak utváří záchranné spolky dobrovolníků závislé na různých darech i pomoci. Tak je tomu tady, tak tomu bylo i na muzejní železnici v Zubrnicích a jinde se i třeba jen přihlíželo, nebo přihlíží, jak něco padá a už to ani zachránit nelze. Napadá mě hned několik případů, ale má to cenu si snad i dělat zle ? Konečně, v půlnoci to člověku už moc nepřemýšlí a chce to jistou regeneraci :-).




Přemýšlel jsem, že tento díl možná ukončím tam nahoře, kde je při výhledech do kraje a krásném počasí tak krásně, ale proč ne tady u toho milníku ? Vždyť tady už začíná domácí katastr. Podchodem pod tratí dojdeme k řece a za chvíli nad námi budou již první bývalé mělnické vinice čtvrti Vehlovice.

Mějte se pěkně a ať se nám ta neděle povede :-)!