úterý 21. února 2017

Masopust v Zelčíně. Povídání o pop-music 2: Ze školní lavice, přes Abbamánii k průkopníku syntezátorů.


Konec února je obdobím karnevalů i masopustů, a jeden takový, se koná i v nedalekém a krásném areálu Zooparku v Zelčíně  již tuto sobotu. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že má zoopark slušnou mediální propagaci nejen na svém webu, tak propagace není nikdy dost. A  věřím, že každý, kdo má rád zvířata, projížďky na kole, procházky i příjemná posezení v poklidné krajině u Vltavy, tak jistě drží palce, aby se podniku dařilo a nedopadlo to jednou třeba, jako v dramatickém, ale krásném TV seriálu s nakonec příjemným přijatelným koncem, jménem Dobrá Voda.( 1982), kde šlo také o peníze a o existenci.


A zatímco si prohlédnete několik milých obrázků ze Zelčína, na který je od mělnického zámku krásně vidět, tak já si zkusím zase pohrát a přidat druhý díl k novému hudebnímu seriálku.

Posledně jsem dával především samé odkazy na zajímavé nepříliš hrané písničky ze světa popu a tomuto trendu chci zůstat věrný převážně i nadále. Není cílem tohoto seriálu zde upozorňovat odkazy na známé profláknuté a věčně hrané věci ( rádio, televize), ale podívat se na to méně známé, co mě kdysi zaujalo a moc to slyšet není. Do dnešního dílu dám však více toho psaní, méně odkazů a pokusím se i o trochu humoru tak, jak jej život přinesl.


Hudební výchova patří na školách z různých důvodů k těm oblíbenějším předmětům a jinak tomu nebylo ani tenkrát. Pro mnohé jedince začala hodina výuky již předem o přestávce a důvodem bylo zahálející  piáno s černobílou klávesnicí, které bylo schopné vyluzovat zvuky,
Někteří interpreti brali záležitost zcela vážně, snažili se jedním prstem zahrát známou melodii, ale často se přes nějaké místo nedokázali bezchybně přenést a časem ztratili trpělivost. Jiní se zase domnívali, že jejich hlasitá hudba hraná všemi prsty připomíná uměleckou hudbu jedinců profesionálů, ale nedobrovolné publikum je brzy po sérii pazvuků vyprovodilo od nástroje.

Někdy se stávalo, že byla o hru žádána moje maličkost. Hrát jsem sice také uměl jen jedním prstem, potažmo dvěma prsty, ale měl jsem takový miniprogram, se kterým se dalo do zvonění vystačit :-). Na úvod to byl veselý refrén z Tureckého pochodu od Mozarta, který vystřídalo několik úvodních not tehdy čerstvé  písně SOS od skupiny ABBA, a pak se ukazováček a prostředníček pravé ruky ob jeden tón na bílé klávesnici od sebe rozestoupil, a takto v akordu, se dalo odehrát spousta písniček, kde nebyl kříž :-).

I samotná hodina stála za to. Z mladé paní učitelky vždy sálala radost, rozdávala úsměvy a na hodinu si brala gramofon a vždy novou vinylovou desku. Začínalo se našimi klasiky, jako byli Bohuslav Martinů, Antonín Dvořák a Bedřich Smetana. Myslím, že největší úspěch měla asi populární Vltava, ale teď nemyslím tu skupinu, ale symfonickou báseň Bedřicha Smetany :-). Nicméně, zahraniční trio Hayden, Mozart a Bethoven pořádně útočilo na špici, a zvlášť Mozart svojí Malou noční hudbou si získal naši přízeň. Jenže, pak přinesla jedna žákyně do třídy LP švédské ABBY a možná tak posunula dosavadní tradiční hudební výuku ve svém vývoji o krok dále.


Jaká vůbec byla Abbamánie ? Neskutečně krásná, zvláštní a již nikdy nenapodobitelná. Když v roce 1974 vyhrála ABBA s písní Waterloo cenu Eurovize, tak to ještě byla spíše neznámá skupina, která vedle toho zahrála několik milých melodických hitů, z nichž asi nejznámější byla ještě píseň Ring ring z prvního alba skupiny, a také píseň Honey honey, kterou zase Hanka Zagorová přezpívala, jako píseň Asi asi. Opravdovým průrazem však bylo LP ABBA a hlavně hit Mama mia s dalšími hity. Dodnes vím, že tuto skladbu jsem prvně slyšel jednou po ránu v půl sedmé v německém vysílání rádia Luxembourg v roce 1975.

Abbamánie byla zajímavá ještě i jinak a nemyslím teď jen slavný film ABBA ve filmu. Teprve v letech 1975- 1976, se u nás začaly objevovat v domácnostech první přenosné přístroje, které umožňovaly poslouchat vaši oblíbenou hudbu mimo dosah elektrických zásuvek. Šlo o magnetofony, do kterých se vkládaly kazety, a kterým se tak lidově říkalo kazeťáky. Mládež si je, pak s oblibou brala třeba o prázdninách k vodě, kde se hrála především zase hlavně ABBA. Sluchátka tenkrát nikdo nenosil a ,, volkmeny" přišly později.

Hudba se tak vlastně poslouchala masově. Kult ABBY žil dlouho i v mělnickém kině Oko ( později Sokol). Skoro by mi tehdy přišlo divné, kdybych přišel s partou do kina a neměly mě vítat písně skupiny ABBA.
Jenže, vše se stále vyvíjí, nic netrvá věčně a musí to tak být. Hodně slávy tenkrát na čas nadělali i Smokie s Chrisem Normanem, ale za nástupce slavné skupiny bývá považována kapela Boney M. Jsme samozřejmě stále v popu a nemůžeme sem míchat Kiss, nebo ACDC. Od časů Boney M, se už přestalo v popu mluvit o vyložené bezkonkurenční hvězdě a je to jedině dobře, protože přišla určitá pestrost scény, která tu byla vždy, ale v čase těchto dvou skupin šla trochu do ústraní.

V 70. i v 80. letech, se zrodila kvanta zajímavých skladeb a vůbec nelze pohrdat ani šedesátkami, či padesátkami. Měli jsme tu novou vlnu, punck, glamrock a mnoho dalších směrů. V televizi se u nás nejčastěji dávaly dva pravidelné pořady ze zahraniční scény. Ten první byl z východního Berlína a nesl jméno Ein Kessel Buntes. Druhý byl z italského festivalu San Remo, kde jsem také prvně viděl zahrát v roce 1979 tehdy čerstvou skladbu Status Quo s názvem Whatever you want. Myslím, že Status v Berlíně nebyly, ale zcela určitě tam hráli například Smokie své tři tehdy nejhranější skladby.Závěrečnou skladbu Needles and pins nazpíval Václav Neckář, jako Mýdlový princ a populární Alenku v říši divů zase zpíval Karel Zich.

My se však dnes podíváme na jiné eso, a také v roce 1979 vystoupil na festivalu v San Remo. Jmenoval se Gary Numan a získal si přívlastek ,, průkopník syntezátorové hudby". Asi nejvíce se mi líbí jeho monotonní skladba Are friends electric ... https://www.youtube.com/watch?v=zs5OfDzYqL0, kterou jsem znal samozřejmě z rádia Luxembourg, ale úspěšné byly ještě další písně, jako  Cars https://www.youtube.com/watch?v=Ldyx3KHOFXw a na tu třetí si teď nevzpomenu. Stačí zapátrat :-). Nu, někomu se to třeba bude líbit, jinému ne, ale tak už to chodí. Pro mě nostalgie z roku 1979.

sobota 18. února 2017

Povídání o pop- music 1. Cesty k nepříliš známým hitům starších časů.


Milí čtenáři, dnes jsem zavadil o takovou novinářskou anketu na téma : ,, Těšíte se na jaro ?" Tak jistě, jen nepatrný zlomek hlasujících klikl na slovo ne. Samozřejmě už mnozí sníme o nějaké té delší procházce, o nějakém výletu, o různých akcích, se kterými se zase roztrhne pytel, a na podzim budeme vzpomínat, co jsme zvládli, a jaké to bylo.

Média však musí jet i teď a témata tu rozhodně jsou. Jedním z těch velkých, která lidi  od roku 1989 zajímají je práce. Naše výkony v rámci Evropy i světa, mzda v rámci Evropy i světa, nezaměstnanost, polotovary, nedostatek řemeslníků, to vše se přetřásá v mnoha novinových článcích i na webech. Jeden takový docela zajímavý článek je zde na http://ekonomika.idnes.cz/montovny-a-ceska-ekonomika-d0x-/ekonomika.aspx?c=A160914_2272971_ekonomika_rts .

Jen si tak pořád říkám, zda do toho kromě těch věčných statistik už konečně také někdo řízne a provalí se mediálně také to, co si lidé jenom tak mezi sebou povídají, jak to také kde chodí :-) ?
A to by tu mohl být třeba další zajímavý článek, který jsem četl nedávno, a kde se zase probírají  výhody zaměstnávání vězňů ke spokojenosti obou stran.

Pojďme ale k dnešnímu jistě příjemnějšímu téma, kterým je pop-muzic. Moc toho psát nebudu ( to nechám odborníkům a webům), ale je to téma, které je téměř srdeční záležitostí.
Když John Miles v roce 1976 zahrál v televizi skladbu Music was  my first love ../www.youtube.com/watch?v=v1v_OCrUIfU , tak jsem věděl že to má prostě svoji určitou osobitou sílu.

Psal jsem tu na webu kdysi  seriál o etnické hudbě, kterou občas na netu poslouchám a dnes vkročím tak trochu do světa popu, který je nám přece jen známější a bližší. Nicméně mi dovolte na úvod  takový malý návrat na Madagaskar, kde se mi zrovna včera docela líbila etnická popová melodická skladba https://www.youtube.com/watch?v=EcV0gGYrpfY Jean Aime: Cheri-Naka ataova malaky. To prostě není žádný rap, ale taneční hudba. ( stanice Radio Paradisagasy) Tyto písně vypadají dlouhé a na jedno brdo, ale motiv se rozvíjí, přidávají se nástroje i vokály.

Jak jsem tu již psal, tak na netu není problém slyšet stanici, která třeba hraje jen ABBU, či Queen. A zrovna ABBA mi na jedné chilské stanici, která hraje jen ABBU zahrála krásnou píseň, která se moc nehraje a hodně dlouho jsem ji neslyšel .. ABBA-Suzy hang around .... https://www.youtube.com/watch?v=UZnwHeSnOJc  Není to krása slyšet také něco neohraného ?!

A tohle jsem zase neslyšel 36 let... Korgis-If I had you. https://www.youtube.com/watch?v=PnIInWCFsC4
Krásná romantika, jak název sám :-).

Nicméně, na německé stanici SAW 70, se mi podařilo asi po stejně dlouhé době slyšet verzi jedné známé a snad poměrně hrané skladby, která konečně byla tak, jak jsem si ji v roce 1980 v našem rádiu oblíbil. A la carte-Doo wah diddy diddy. Prostě je tam ta mezihra, která v jiných verzích nějak nemá to kouzlo, nebo tam chybí ... https://www.youtube.com/watch?v=0lKBq3v0b_E

Od skupiny Clout si dáme na závěr populární  Save me...https://www.youtube.com/watch?v=Cj6DV3JEv-I
  , a aby to nebylo líto trošku rokerům, tak si dáme dnes dvě věci.

Od Status Quo to bude jedna věc z Madridu z roku 1975, která je kvalitou téměř k neposlouchání, ale to bluesové sólo už nikdy takto fantasticky nezahráli   Most of time ... https://www.youtube.com/watch?v=dR8753cWmRU

A na závěr něco poslouchatelnějšího.. Foreigner-Hot blooded ....https://www.youtube.com/watch?v=lDnXll1zyNA

Tak,ať se vám skladbičky líbí :-)).


úterý 14. února 2017

RMM: Z historie malé železnice. Kam za modely ?


Železnice, to je  věc, která má takovou popularitu, že například ještě před několika lety vysílal na satelitu Astra jeden německý televizní program dokumenty pouze na toto téma. Pořady vyráběli samotní diváci, kteří cestovali po světě, točili dokumenty o životě v různých zemích, ale především o železnici, kterou tam zpravidla cestovali. Součástí tohoto dění je ovšem také populární železnice modelová, která má své příznivce po celém světě a není bez zajímavosti, že snad nejkrásnější modelová železnice je v Hamburku, jak jsme mohli vidět asi před třemi lety v první sérii seriálu Bedekr. U nás je to pak Království železnic v Praze- Smíchov ... http://www.kralovstvi-zeleznic.cz/ . S modely železnic, se dále setkáte na různých akcích s železniční tématikou, ale také na stálých výstavách. Podrobnosti najdete na internetu, nebo i v některých propagačních materiálech v železničních stanicích. Úspěšná výstava modelové železnice také znovu probíhá v RMM.

Ještě bych si dovolil připomenout, že nedělní článek byl aktualizován .... http://soutok.blogspot.cz/2017/02/vite-kde-v-melniku-kracime-pod-znakem.html

Z historie malé železnice aneb železniční hračky

Další železniční hračky mohou obdivovat návštěvníci expozice Regionálního muzea Mělník. 13. 1. 2017 byla výstava reinstalována a opraveno kolejiště s historickým vláčkem. Takže už jezdííí! Expozice je věnována historickým modelům a soupravám plechových vláčků o rozchodu 0 a 00 (H0) z let 1890–1980. Setkávají se zde hračky světových výrobců železnic první poloviny 20. století, firem MÄRKLIN Göppingen a BING Norimberk, společně s produkcí železničních hraček československých firem INVENTOR (MERKUR) Police nad Metují, TIOKA (IKARIA) Brno, ZBROJOVKA Vsetín, BORA Bor u Tachova atd.

 Od firmy INVENTOR (MERKUR) zde můžete vidět všechny typy vyráběných lokomotiv i vozů od počátku výroby v roce 1933 až do 80. let 20. století. Mezi nově vystavené exponáty patří vláčky značky PIKO, nejstarší mašinka od firmy Stella Krnsko pochází ze 40. let 20. století. Součástí prohlídky expozice je předvádění jízdy historických vláčků na elektrifikovaném modelu kolejiště s elektromagnetickými signály a návěstidly, budovami nádraží, osvětlenými nástupišti, železničními mosty a dalšími stavbami.

 Zajímavostí je zejména dokonalý systém osvětlení kolejiště dobovými lampičkami z třicátých let 20. století. Také se můžete dozvědět, jak funguje například tzv. ternion nebo komposter na kartonové jízdenky v naší dětské dopravní kanceláři ČSD. Nejen děti mají možnost vyzkoušet si svou zručnost v malé dílně, kde si mohou sestavit modely ze stavebnice Merkur podle vlastních představ. Novodobé stavebnice Merkur je také možné v muzeu zakoupit. Vystavené exponáty pocházejí ze sbírek Miroslava Smahy a Michala Widenského, kteří jsou autory výstavy.

Otevřeno denně kromě pondělí 9-12 a 12,30-17 hodin.
Kontakt: Kristýna Frelichová – odd. PR a propagace frelichova@muzeum-melnik.cz, tel. 728 620 651, tel. 315 630 923
Regionální muzeum Mělník, příspěvková organizace Středočeského kraje nám. Míru 54, 27601 Mělník Otevírací doba: celoročně, úterý – neděle 9:00 – 12:00 a 12:30 – 17:00 hodin http://www.muzeum-melnik.cz/

neděle 12. února 2017

Víte, kde v Mělníku kráčíme pod znakem Habsburské monarchie ? Několik zajímavostí ve fotografii.


Kdysi jsem se v knize  Ludvíka Böhma s názvem Okres Mělnický dočetl na jedné stránce zajímavou pasáž o tom, že někdy snad kolem roku 1839 (  přesně bych to musel hledat) po dobu asi 7 let byl prý mělnický zámek ve výši prvého patra propojený s věží chrámu sv. Petra a Pavla. Zeptal jsem se tehdy starší průvodkyně na zámku, která neměla o věci ponětí a nakonec jsem zavolal našemu historiku panu Purši. Bylo mi divné, proč se o takové zajímavosti historie prakticky nezmiňuje a nebýt této historické knihy, tak bych o tom nevěděl. Dozvěděl jsem se, že je to tím, že to z časového hlediska nemá pro historii vůbec význam.

Význam to tedy nemá, ale jako zajímavost to za zmínku dle mého názoru občas za připomínku stojí. Jenže, ona se občas najde zase nějaká další opomíjená zajímavost, a ta byla dnes součástí mé procházky městem.


Když jsem došel do Fibichovy ulice, kde na mě vždy dýchne nostalgie v podobě starého autobusáku i tamních restaurací a tančíren, tak mi bylo jasné, že musím také otočit oči vzhůru a trošku neplánovaně jsem spatřil jakousi připomínku Vánoc a kraje za polárním kruhem :-). To hlavní však najdete z druhé strany státního znaku na budově soudu.


Toto již bývá zmiňováno častěji a nejsem si jist, zda to také není právě v knize Mělník na starých pohlednicích, ke které napsal text kronikář Martin Klihavec. Zatímco lidé z ulice hledí na českého lva, tak vše nasvědčuje tomu, co píší historici. Ještě teď můžeme zhruba od křižovatky Fibichovy ulice s ulicí 28. října rozeznat po přiblížení například křídlo habsburské orlice a také vrchní pasáž  je celkem ze země k poznání. Mělničtí převrat v roce 1918 zvládli výborně. Znak byl prostě otočen o 180 stupňů a nový líc opanoval český státní symbol. I vrchol znaku má svoji historii, a tak jej můžete na historických fotografiích vidět třeba i s hvězdou .

Než se přesuneme od soudu dále, tak bych se rád vrátil k osobě českého cestovatele Stanko Vráze, po kterém je právem pojmenována vyhlídka na soutok Wikipedie o něm často píše jen to, co další knihy. Prý měl pravděpodobně bulharské kořeny a navštívil i Afriku, Střední a Jižní Ameriku, či dálný východ. I magazín Soutok zde již psal odkazy. Díky zmíněné knize Miroslava Sígla ,, Kdo byl kdo a kdo je kdo" ( i minulý článek), se můžete dozvědět, že se tento cestovatel. který zde pobýval narodil dne 18.4. 1860 v městečku Veliko Tarnovo a zemřel 20.2. 1932 v Praze. Vlastně bude mít za několik dní výročí úmrtí.


Dnes jsem chtěl vlastně navázat na nedokončené téma místních osobností .... http://soutok.blogspot.cz/2016/10/mista-kde-se-v-melniku-snoubi.html


Hned pod soudem najdete další dům a další pamětní desku, která patří  Jaroslavu Krombholcovi, který dal název celé této kdysi zvlášť dost důležité ulici.


Moje cesta vedla do Nerudovy ulice, abych spatřil dům, kde údajně žil kpt. Otakar Jaroš.


Bohužel jsem si doma včas nezjistil, že jde o číslo popisné 464, a když mi tam jedna stará paní ukazovala, kde to je, tak jsem to dost suverénně odkýval. Přece tam bude cedule, pomyslel jsem si. Omyl. Jak vidíte, tak jsem nakonec vyfotil všechny baráky kolem ( zde je jen výběr) a ten pravý jsem nenašel. Snad tam byla dále od ulice nějaká menší stavba, která mi spíše připomínala kůlnu a byla poněkud zastrčená, ale na ulici jsem tedy nic nenašel.


Pomalu jsem se vracel k centru, kde mám malý dluh ( článek v odkazu výše) a vzpomínal jsem, jak ta vila Oldřicha Wenzla chátrá, a s ní nějak koroduje i ten nedávno instalovaný umělecký upomínač.


Bylo už tma, tak se mi cedule upozorňující na dům Josefa Straky moc nepovedla, ale po zvětšení to celkem jde.


Kdo nevíte, tak je to zkrátka tento vchod, pak malý dvorek a za ním ten domeček. Vlevo jsou internetové zásilky ( výdej).


A právě od domu Josefa Straky je tento krásný neobvyklý záběr na Pražskou bránu. Tím dnes končím, mám na spěch a dovolím si vás pozvat na web pana Lojky, kde jsem viděl například unikátní fotografii bourání toho prvního mostu. Úspěšný pracovní únorový týden!

Aktualizace 14.2.2017 v 16.30:

Dnes jsem se dozvěděl, že pokud chcete hledat dům, kde bydlel kpt. Jaroš, tak hlavně nekoukejte na domy a vrata. Pokud půjdete od Mladoboleslavské ulice, tak jděte po pravém chodníku a asi uprostřed ulice hledejte jakýsi pomník mezi chodníkem a vozovkou.

Ještě tu mám něco z blogerské kuchyně. Pro samou práci a špatné počasí, se někdy člověk ani nikam nedostane a tak jsem se nechal inspirovat faktem, že v televizi právě běží seriál o šlechtických rodech u nás, a rovněž faktem, že tu byla kdysi euforie v podobě pátrání po svých předcích, Čekal jsem větší zájem o téma, ale to bývá běžné, že občas autor v jakékoliv oblasti kultury neodhadne zájem. Lidé si někdy oblíbí písničku, kterou on původně nechtěl ani zpívat. Zkrátka, sobotní článek má dnes v úterý odpoledne pouhých 90 návštěv. Proto jsem se pokusil nepříznivě vyvíjející se stav v neděli večer zvrátit ( to je doba, kdy vás články nejvíce táhnou) a celkem to vyšlo. Tento článek měl zatím 170 návštěv a stále jeho návštěvnost pozvolna stoupá. Čtenářům děkuji za projevený zájem o téma a snad jste někteří touto aktualizací zase trochu pronikli pod pokličku blogerství. Kritici k článkům patří a ti mnohdy nepochopí, že nemáte někdy čas, se s něčím mazat a ani za to nejste placení. Také mám rád, když nejsou v článku pravopisné chyby, ale je rozhodně důležitější, se pořádně vyspat do práce. A právě to je ten rozdíl mezi prací médií, která čte i v tištěné podobě mnohem více čtenářů, je to jejich práce a mají tam pravopisnou korekturu, a amatérských blogerů, kteří to ze sebe musí někdy rychle vychrlit, byť i klávesnice třeba neposlouchá, protože mají jiné nucené aktivity.

sobota 11. února 2017

Poznat své předky je dnes mnohem jednodušší a levnější, než před třemi roky. Modrá krev u nás.


Milí čtenáři, média mají nad lidmi obrovskou moc, což si mnozí ani kolikrát neuvědomíme. Sledujete-li některé kauzy, tak zjistíte časem, že se věci mají zcela jinak, nebo objevíte internetové články i materiály, že se nestačíte divit, Časem vám to však už ani nepřijde, jako nějaké překvapení. Jenže, teď bych  odbočil od choulostivého téma a důraz chci dát tímto článkem na něco zcela jiného.

V zimě 2013, se rozeběhl v ČT seriál, kde jednotlivé populární osobnosti našeho veřejného života pátrali po svých předcích. Myslím, že spousta lidí pod tímto vlivem zatoužilo také zapátrat po svých předcích, byť jim to bylo do této chvíle  téměř zcela jedno a naše běžné záliby šly na čas na vedlejší kolej. To si ovšem uvědomilo spousta podnikavců, že řada lidí nemá na tyto aktivity dostatek času, chuť i znalosti a začala nabízet své služby, o kterých jsme mnozí do roku 2013 ani nevěděli.

Jedni nabízeli, že vám za několik tisíc korun vypátrají a vytisknou ozdobně celý  váš rodokmen a druzí vás zase zvali na různé studijní placené semináře, které byly naukou o vlastním pátrání. Ať tak či onak, byla to zase příležitost, jak na něčem vydělat, dokud jsou věci takříkajíc horké. Ovšem, už v samotném seriálu, se pozorný člověk dozvěděl, že na Západě existují běžně digitalizované kroniky, kde si může každý po internetu ve svém volném čase pátrat a nepotřebuje znát prakticky nic, což se ovšem zase až tak nepřipomínalo, neboť se to pro momentální situaci u nás v ČR zrovna nehodilo.

Také jsem se dal do pátrání a objevil jsem z osobních důvodů tehdy vynikající web SOA Litoměřice, kde prakticky byly ofocené různé staré kroniky od Aše až po Krkonoše. Mělník jsem tehdy nepotřeboval. Vůbec se mi nezdálo, že by to bylo nějak složité a nejhorší byly problémy, kdy byl autor zápisu nějaký čmáral, nebo trochu ošidil zápisy o některá fakta. V každé kronice konkrétní obce totiž najdete záznamy o narození, o úmrtí a o svatbách. Navíc nezapomínejme, že minimálně až do let 1780-90, nebylo vůbec lehké, se někam stěhovat. To musela schválit vrchnost. Mimochodem, za císaře Josefa II. bylo sice zrušeno nevolnictví, ale dočítáme se, že po jeho smrti došlo snad ještě na nějakých 50 let k jeho návratu.


Čím více půjdete do minulosti, tak navíc zjistíte, že češtinu nahradí stará němčina a latina. Člověk by však musel být opravdu jen málo důvtipný, aby se aspoň trochu nevyznal v systému zápisů a leccos si nepřeložil. Bohužel jsem musel v té hlavní otcovské linii velmi brzy skončit, neboť jsem se dostal do Středočeského kraje, kde byla situace v roce 2013 poněkud horší. Takovým centrem jsou stránky http://pomucky.soapraha.cz/

Zde .... http://ebadatelna.soapraha.cz/pages/NewsPage;jsessionid=3DA5937FC81E8EA025C7C015D6B2B9CF?0

...., se například dozvíte, že náš okres je prakticky zdigitalizovaný, ale já si budu muset asi ještě rok počkat, a hlavně sledovat tyto informace. Na druhou stranu je vše špatné k něčemu dobré. Dříve totiž docházelo k ofocování  kronik dobrovolníky, což vám z domova sice umožnilo navštívit zdigitalizovanou kroniku, ale údaje v ní vám nemusely být příliš srozumitelné. Dnes již dokonce dochází i k přepisu informací do strojové ( počítačové) současné a všem lidem srozumitelné češtiny. Je to asi tak, jako když jsem zde v roce 2012 psal, jak jsem pořídil v Bad Schandau německého cykloprůvodce Labské stezky, končící u našich hranic a dnes ho najdete v mělnickém info centru pro celý tok řeky v češtině.

Média nyní udeřila znovu a vy máte možnost poznávat na televizní obrazovce příslušníky slavných rodů, s nimiž se snad setkal každý, kdo aspoň jednou navštívil nějaký hrad, nebo zámek. Je téměř hřích, pokud člověk žije v Mělníku a nenavštívil nikdy zámek. Měli bychom vědět, že k Mělníku patří především rod Lobkowiczů a Černínů asi tak, jako k jihu Čech Schwarzenbergové a k severu zase Clam-Gallasové, Clary-Aldringenové, či Albrecht z Valdštejna.

Knížku Miroslava Sígla ( nedávno zesnulý český novinář i básník žijící v Obříství a dlouholetý člen Pegasu Mělník) ,,Kdo byl kdo, a kdo je kdo" jsem zde nedávno zmínil, ale i díky televiznímu seriálu si  zejména nyní uvědomuji její obrovskou cenu. Již jsem zde psal, že její náplní nejsou jen šlechtické rody na Mělnicku, ale seznámíte se s jednotlivými obcemi, poznáte jejich starosty v průběhu věků, poznáte všechny školy v obcích, jejich adresy, jejich ředitele v průběhu věků ( včetně Mělníka samozřejmě) a v neposlední řadě i  jedince, kterým se podařilo nějakým způsobem na poli kultury a umění na sebe nějak upozornit. ( malíře, básníky, hudebníky,....)

Tuto knihu můžete zakoupit například v mělnickém info centru za cca 300 Kč a určitě je její hodnota vysoká. U internetu totiž vždy musíte vědět, co chcete hledat, pak to najdete, a pak si někdy řeknete.... co dál? Kniha vás naopak dovede sama k dalším zajímavým heslům a má zase jiné přednosti, včetně své hmotnosti, kterou lze ohmatat. Je sice fantastické vědět, že když mě něco zajímá, tak stačí často jen něco napsat na klávesnici a pár kliků myší, ale uznejte sami, že jakýkoliv pohled na skutečnou knihovnu, ať už doma, nebo někde na zámku ( ani nemusíme zmínit náš pražský Strahov) přináší hluboké emoce, někdy i spjaté s našim životem a jediný pohyb s troškou listování má také něco do sebe.

Jak tedy skončit toto víkendové únorové povídání ? Vědomosti jsou krásná věc. Někdo je má jen v úzkém spektru, ale hluboké, jiný má široký mělčí záběr, další je téměř génius, ale v každém případě nám činí radost, byť mnozí brzy zapomínáme a vlastně si musíme, pokud chceme, leccos trochu zopakovat. Na druhou stranu je dnes fantastické, že když nás něco zaujme, tak už je nemusíme shánět někde v knihách, na různých kursech, či v seminářích, ale mnoho nám řekne, nebo aspoň napoví génius doby internet.

čtvrtek 9. února 2017

Zvoneček slaví 50 let. V sobotu mají Brtnické ledopády svůj svátek.


A je tu opět zase další zimní víkend Přišla mi jedna aktuální reportáž i řada pozvánek z mělnického muzea a mám tady navíc i jednu vlastní pozvánku na jistě nezapomenutelný zážitek. Pokud tedy nemusíte do práce, nebo vás nečeká žádná práce doma, či nějaká jiná akce, tak se třeba nechte inspirovat.

Mělnická školka Zvoneček slaví 50. let výstavou v muzeu

Příběh půlstoletí jedné mělnické mateřské školky můžete shlédnout ve vstupních prostorech Regionálního muzea Mělník. Ve středu 8. února zde byla zahájena výstava 50. let s MŠ Zvoneček, která mapuje vývoj této školky, jak jinak než hravou formou. Obdivovat můžete nejrůznější výtvarné projevy dětí, pobavit se nad průpovídkami dětí i paní učitelek, které vešly do dějin, či zavzpomínat nad starými fotografiemi a srovnat je se současnými. Slavnostní vernisáž přivítala i 2 bývalé ředitelky Zvonečku dříve MŠ „elektrárenské“ Libuši Cibochovou a Zdenu Rýdlovou, kterým poblahopřál i starosta Mělníka MVDr. Ctirad Mikeš. Výstava potrvá do 5. března a je otevřena denně kromě pondělí 9:00 – 17:00 hodin.

Kontakt: Kristýna Frelichová – odd. PR a propagace frelichova@muzeum-melnik.cz, tel. 728 620 651, tel. 315 630 923

Jitka Králová – muzejní pedagožka kralova@muzeum-melnik.cz, tel. 728 620 428 Regionální muzeum Mělník, příspěvková organizace Středočeského kraje nám. Míru 54, 27601 Mělník Otevírací doba: celoročně, úterý – neděle 9:00 – 12:00 a 12:30 – 17:00 hodin http://www.muzeum-melnik.cz/

RMM


Nedávno jsem tu na webu zmínil slavné Brtnické ledopády, které jsou nesmírně krásnou sezonní zimní atrakcí. Každý rok touto dobou, se tam ( nejkratší cesta po silnici z Mělníka je cca 90 km, nejlevnější po železnici asi 170 km přes Německo za 130 Kč ze Štětí, při použití jízdenky DUK) sjíždí stovky turistů, aby se účastnili  akce, která si získává podobnou celorepublikovou popularitu, jakou má třeba dálkový pochod Praha-Prčice, nebo Haškova Lipnice. 57. Brtnické ledopády jsou také akcí, která zve účastníky k masovým pochodům po několika trasách dle vzdálenosti a jejich zvláštností je i to, že kromě zastavení u jeskyní s pohádkovou ledovou výzdobou je tato akce až třídenní ( pátek 10.2. - neděle 12.2. 2017), pokud chcete. Více o akci na http://www.dalkovepochody.cz/brtnicke_ledopady.htm

Pokud však nejste zrovna vyznavači masových akcí, tak snad ještě do začátku března máte i individuální možnost návštěvy. Více třeba na https://www.novinky.cz/cestovani/428132-ledopady-v-ceskem-svycarsku-lakaji-stovky-nadsencu.html Pokud se tam letos vypravíte, tak můžete poslat i fotky na e-mail kodenigma@seznam.cz  a rád je zde v článku vystavím třeba i s popisem vašich osobních zážitků, pokud je přidáte.

úterý 31. ledna 2017

Proměny mlýna u Vrátna. Děti mají v pátek do muzea na mašinky a dobové hračky vstup zdarma!



Milí čtenáři, dostal jsem nedávno z muzea  ke zveřejnění  pozvánku, která je sice velmi strohá, ale poměrně důležitá, aktuální a jistě udělá radost především vašim dětem. Myslím však, že navíc potěší třeba i mnohé z vás. Více na konci článku.

A aby ten článek nebyl tak strohý, tak mám dnes veliké štěstí, že mi odepsal majitel mlýna u Vrátna a zaslal mi dvě aktuální fotografie, díky kterým mohu tedy čtenářům, kromě toho strohého oznámení z muzea ještě představit, jak se takový mlýn může zásahem lidské činnosti změnit.

První dvě fotografie jsou tedy relativně ze současnosti, a jak sami vidíte, tak pravděpodobná budoucí atrakce cestovního ruchu u Vrátna opravdu již  finišuje. Třetí foto znáte z článku http://soutok.blogspot.cz/2017/01/vetrny-mlyn-u-vratna-privita.html  a tuším, že pochází z roku 2007. Poslední dvě fotografie jsou ze září  roku 1993.








 O pololetních prázdninách (v pátek 3. 2. 2017) mají děti VSTUP ZDARMA do dvou nových expozic Dobové hračky 1900 - 1980 a do reistalované expozice Z historie malé železnice (kolejiště je opraveno a vláček už jezdííí!)